ANATOMIE

ANATOMIE. 
Je všude s vámi.
Myslíte na ni, když usínáte. Nebo když běžíte na šalinu sprintem alá Bolt a pálí vás musculus quadriceps femoris. A taky když máte zrovna záchodovou siestu a promítáte si úpony svalů dna pánevního.
Anatomie se prostě nezbavíte.

Co vám budu nalhávat, první kontakt s ančou (nejhroznější pojmenování, ever) je odpornej. A druhej taky. A třetí taky. ALE! Když je člověk vytrvalej a vydrží to aspoň měsíc, aniž by se z toho posral,...
tak už se to pak nějak možná zmákne.

Začátek je fakt nejhorší. Člověk netuší, co to je processus a tuberculum a jaký je do háje rozdíl mezi eminentia a prominentia?!!!! Jak poznat pravou nebo levou kost a navíc, buďme upřímní, kosti jsou mega giga nuda. Takže slibuju, že po tom, co se prokoušete kostmi, to bude TROŠINKU lepší.

Přijdou svaly, což je fajn, můžete si ochmatávat vysportovaného přítele a svůdně mu mačkat musculus pectoralis major (cecky!) a šeptat mu do ouška začátky všech jeho částí. Nebo taky hladit přítelkyni po zadku a s pohledem upřeným do jejích očí ji romanticky odříkávat funkce musculus gluteus maximus.

Dále následuje GIT - Giga Iritující Trápení - aka Trávicí soustava, a to prosím, byla málem moje smrt. Nejen, že jsem se na to v podzimním semestru naprosto vykašlala (protože pitvy a ain't no time for GIT), ale je toho prostě HODNĚ.

Někdy v listopadu přichází všemi obávaný pitevní týden. Připravte se, že uvidíte spoustu tuku. Všude. A občas nějaká kapka tuku toho chudáka před váma může skončit na vašem obličeji. Mňam.
A taky že nervy vypadaj jak seschlý provázky. Hodně, hodně smotaný miniprovázečky. Takže pak člověku nezbejvá nic jinýho, než se tvářit sebevědomě a nad věcí, jako by si byl jistej tím, co říká. (Věřte mi, že oni ani ti doktoři sami občas nevěděj, co to vlastně je.)
Protip 1: JDĚTE NA ZKOUŠENÍ PRVNÍ zkoušecí DEN, DOPOLEDNE!! Máte to z krku, s největší pravděpodobností na vás budou hodnější a můžete se pak smát všem těm, kdo jdou až druhej den.

Letní semestr začal slovy jedné moudré paní doktorky "Na Áčko ze zkoušky stačí projít celou anatomii pětkrát."
Pětkrát? To se asi posrala, ne? řekla jsem zděšeně sama sobě. VŽDYŤ TO JE NEMOŽNÝ! pohoršeně šeptali mí spolutrpitelé.

Leťnák je prostě zlej. Berou se cévy. Což mě moc nevadilo. Jen je toho kopa a člověk si furt musí opakovat ty blbý větve karotidy, říkat si jestli jde tepna vlevo či vpravo od žíly a co že to vlastně zásobují. A když už si myslíte, že už to přece nějak zmáknete, přijde všemi obávaný CNS. A ehm, nejprv jsem si fakt říkala, že to nemá smysl se učit, protože TO PROSTĚ NEJDE? Možná jsem i uronila slzičku.
Ale, opravdu -  DÁ SE TO. Člověk sice musí nad tim sedět ještě víc než obvykle, čerpat nejlépe z více zdrojů a snažit se všechno poprojovat. Což se většinou nedaří, ALE, snaha se cení.
A když už dojdete ke koncovýmu mozku... najednou to začne dávat TROŠILINKU smysl.
A můžete se cítit jako boss, protože můžete házet věci jako - "dneska jsi nějaká naštvaná, miláčku... to je teď tvoje amygdala hodně aktivní, co?!!"

Kromě toho všeho, co se musíte učit nově, byste měli i opakovat to, co už jako "umíte". A většinou člověk dochází ke zjištění, že ví velký kulový.
Takže se člověk znova učí svalovinu žaludku, pozici dělohy a nebo obsah plicního hilu.
Každej. Jeden. Den.
Dokud vám z toho solidně nehrabe.
A přichází čas na protip 2: OPRAVDU opakujte už od začátku března nejlíp. Vyplatí se to.

Třešinkou na dortu jsou letní pitvy.
Když máte štěstí, naříznete perikard nebo řežete do mozku. A pokud jste smolaři, tak se pohybujete v oblasti konečníku... kterej může při nešikovnosti vytéct... a to fakt není fajn. Ani trochu.
Nicméně - většinu dní jsem byla ve stresu, protože jsem nepoznala hlavový nervy, při tipování, jestli je to véna nebo artérie jsem většinou řekla špatnou možnost.... Jo. Byl to stres.
A samotný přezkoušení mě stálo málem infarkt. Stopro tep minimálně 170.
NAŠTĚSTÍ jsem měla supr zkoušející. Sice se mi klepaly ruce jako bych měla pokročilýho Parkinsona a hlas se mi třepal fakt hrozně, ale nějak se to zmáklo. A ani to nebylo TAK hrozný. Člověk zjistí, že si přece jen něco pamatuje....a taky, že se neptaj na nějaký pidimikromini věci.
Protip 3: SNAŽTE se nebýt ve stresu. Fakt. Já měla hladinu kortizolu tak vysoko, že se mi úplně gumovaly znalosti každou sekundou. Kdybych byla víc v pohodě, určitě bych neříkala takový kraviny.

No a pak přichází zkouškový.
Rovnou říkám: DEJTE SI ANATOMII CO NEJDŘÍV (JE VE VAŠICH SILÁCH!)
Já ji měla hned jako první zkoušku. Na opakování mi zbylo tak tejden, tejden a půl?
A projela jsem to všechno. Některý věci dvakrát, některý třikrát.
Jo, učila jsem se fakt celej den, od rána do večera.
Ale výsledkem bylo to, že zkouška z anatomie pro mě byla jednoznačně nejlepší z celýho roku.
A po ní?
ÚLEVA.

Kdyby někoho zajímaly nějaký podrobnosti ke zkoušce, tipy, triky, průběh.. whatever, dejte mi vědět.

Kdybych to měla shrnout, je to prostě těžký. Většinou to není ani zábavný. Někdy ani zajímavý (ahoj GITe). Asi bych nespočítala na prstech jedné ruky, kolikrát jsem hodila skripty o zem. Kolikrát jsem říkala, že na to seru. Kolikrát jsem si říkala, že se to nedá naučit, že si nic nepamatuju. Asi milionkrát jsem měla pocit, že ostatní ví mnohem víc, než já.
Je to normální.
Kdyby to bylo easy.... tak by to byla nuda, ne?!
Prostě zatněte zuby. Sedněte na zadek, otevřete si Páče a atlas a učte se. Každej den.
ZVLÁDNETE TO. 
Fakt.